Ctihodné mrtvoly (1976)

Itálie/Francie 1976, Cadaveri eccellenti, režie: Francesco Rosi, scénář: Tonino Guerra a Francesco Rosi podle předlohy Leonarda Sciascia, kamera: Pasqualino De Santis, hudba: Piero Piccioni, hrají: Lino Ventura, Max von Sydow, Charles Vanel, Fernando Rey, Tino Carraro, Renato Salvatori, Luigi Pistilli, Marcel Bozzuffi, Paolo Bonacelli, Alain Cuny

120 minut, 35 mm, 1.85:1, barevný

Donatellův David za nejlepší film a režii

Film:

Soudce Vargas chodí pravidelně do kapucínské krypty dívat se na mumie, aby rozjímal nad smyslem života. Netuší, že právě tato návštěva bude jeho poslední a on se před kryptou skácí k zemi s kulkou v těle. K vyšetřování je až z Říma povolán inspektor Rogas (Lino Ventura - Dotek Medusy, Svědek), který profesionálně ohledá místo činu a pak se dokonce i zúčastní soudcova pohřbu, který je všechno jen ne poklidný. Nezaměstnaní mladíci vykřikují o soudcově napojení na mafii a policie je rozhání. Neuplyne ani den a na dálnici je nalezeno mrtvé tělo dalšího vysoce postaveného soudce a Vargas tuší souvislost.

Z počátku se zdá, že za smrtí obou mužů stojí mafie, jenže popravených vysokých státních činitelů přibývá a stále častěji se hovoří o politice. Vargas se po dohodě s nadřízenými rozhodne vraždy spojit do jednoho případu i přes varování, že pokud to nevyřeší, bude on sám prvním, kdo ponese následky. Během vyšetřování naráží na různé verze – jeho šéf je přesvědčen, že jde o dílo pomateného revolucionáře, levicoví aktivisté naopak vidí za zabíjením spiknutí vládních špiček a vojenský puč.

Rogas ale tuší, že motiv leží ve společné minulosti obětí, kdy se dopustili několika justičních omylů. Snaží se varovat další soudce, a čím více se blíží k odhalení, všimne si, že je sám sledován a možná i v hledáčku tajemného zabijáka...

Scénář filmu vznikl podle detektivního románu sicilského rodáka Leonarda Sciasciase, autora známých a také zfilmovaných kriminálních thrillerů jako Den sovy či Každému, co jeho jest. Ostatně i film se natáčel hned v několika sicilských lokacích Agrigentu a Palermu. V Palermu se točily poněkud morbidní, ale velice efektní záběry kapucínské hrobky s mumiemi ze začátku filmu. Během natáčení se odehrála tato morbidně humorná anekdota. Charles Vanel ve filmu zemře a režisér trval na tom, že chce natočil jeho mrtvolu v rakvi s detailem jeho tváře. Štáb šel ale za režisérem, že to není vhodné, protože herec je už dost starý a mohl by si to vzít osobně. Ventura, který se s hercem znal řekl režisérovi, že se o to s dovolením postará. Šel za hercem a řekl mu: ,,Tak dneska si prý máš lehnout do rakve, Charlesi. Je to tak? Tak alou, ať už seš tam, ať se zasmějeme.“ A herec s úsměvem vlezl do rakve.

Režisérem filmu byl Francesco Rosi (1922, Neapol), částečně studovaný právník a později známý filmový režisér začínal jako asistent u Viscontiho a Antonioniho. K samostatné režii se dostal v roce 1950, když zaskočil za onemocnělého Goffreda Alessandriniho při natáčení filmu Camiccia rossa s Annou Magnani. Spolupracoval na scénářích se známým Luigim Zampou a v roce 1958 režíroval společně s Vittorio Gassmanem film Kean o slavném anglickém shakespearovském herci, kterého Gassman na plátně také ztvárnil.

Od konce padesátých let se začal věnovat kriminálnímu žánru s výraznými sociálními aspekty, které se často odehrávaly v Neapoli nebo na Sicílii. Pro filmové teoretiky je Rosi velice zajímavý filmař, protože po vyčpělém neorealismu dokázal společně s naprosto mimořádnými filmaři Fellinim a Viscontim přijít s něčím zcela jiným než byla lidová komedie.

Rosi ve svých filmech přináší různé úhly pohledu, které argumentuje skrze postavy. Nahlíží na témata z různých úhlů a divákům nabízí, aby se stali aktivními účastníky děje a sami zvažovali, co před sebou právě vidí. Je to často na úkor vyústění příběhu. Rosi totiž nenabízí žádné hollywoodské happy endy nebo jednoznačná rozuzlení. Nechává v divácích dozrát to, co právě viděli a dává jim možnost, aby se sami rozhodli, co že to vlastně právě viděli. I přes často jasná zasazení míst i osob se vyhýbá konkrétním označením. Samozřejmě až na výjimky. Biografický film o Salvatore Giulianovi je samozřejmě konkrétní.

Rosi své příběhy zasazoval na jih, do své rodné Neapole a na Sicílii, tedy na místa, která důvěrně znal. Právě zde ale ukazuje celospolečenské italské kauzy, na které chce reagovat. Ctihodné mrtvoly jsou pak jasnou obžalobou spolčování politiky, mafie a justice, které si vlastní hrátky snaží schovávat ve využívání těch nejslabších chudáků v ulicích. Byť okrajově, ale už tady je zmiňována významnost řešení komunálního odpadu, které je dodnes v Itálii ožehavým tématem.

Sedmdesátá léta politickým thrillerům obecně přály, respektive propojením politických thrillerů se světem zločinu. Ctihodné mrtvoly v tomto ohledu fungují velice dobře i díky špičkovému obsazení hlavní, ale i řadě vedlejším rolím. Ostatně epizodní role zde mají švédský bard Max von Sydow, který ve stejné době hrál v celosvětově hodně známém politicko-špionážním thrilleru Tři dny Kondora a španělský chameleon Fernando Rey jako ministr vnitra.

Hlavní roli ovšem ve filmu ztvárnil Lino Ventura, který se s režisérem spřátelil. S Rosim si společně telefonovali a znali se již několik let ze setkávání na filmových festivalech. Ostatně Rosi vyhrál Zlatou palmu na MFF v Cannes za film Případ Mattei v roce 1972. Když Rosi nabídl Rogase Venturovi bez váhání přijal a velmi si toho považoval, protože Rosi mu dal přednost před svým kmenovým hercem Gianem-Mariou Volontém.

PODÍVEJTE NA NÁŠ E-SHOP: WWW.CHARONMEDIA.CZ