Uprchlíci (1986)

Francie, Les Fugitifs, režie a scénář: Francis Veber, hudba: Vladimir Cosma, střih: Marie Sophie – Dubus, kamera: Luciano Tovoli, hrají: Pierre Richard, Gérard Depardieu, Jean Carmet, Maurrice Barrier, Jean Benguigui 95 minut, 1.66:1, 35 mm, barevný nominace na Césara – nejlepší scénář, herec ve vedlejší roli (Jean Carmet)

Film:

Čerstvě propuštěný bankovní lupič Jean Lucas (Gérard Depardieu) je neuvěřitelný smolař. Jak si jinak vysvětlit to, že v době, kdy si jde jako normální zákazník zařídit své věci do banky je zrovna přepadena. Bankovním lupičem je neuvěřitelný blbec François Pignon (Pierre Richard), který potřebuje peníze, aby mohl vychovávat svou malou němou dcerku. Jako svého rukojmí si vezme samozřejmě Jean Lucase, který je pochopitelně okamžitě policisty považován za viníka. Lucas ke zděšení Pignona převezme iniciativu a svého únosce unese, jenže jak už to s roztržitými blbci a navíc amatéry bývá, přichází jedna katastrofa za druhou. Pignon Lucasovi prostřelí nohu a jelikož nemohou do nemocnice, zavede je k podobně roztržitému veterináři. V momentě, kdy se ovšem Lucas seznámí s Pignonovou dcerou pochopí, že je jeho nedobrovolný kumpán sice ukrutný blb, ale má srdce na správném místě.

Film Uprchlíci měl velký úspěch a Vebera překvapilo, že z postavy spíš tupého Campany vytvořil Depardieu vícevrstevnatou figuru, kterou ve vlastním scénáři vůbec neviděl. Napsal proto Depardieuovi roli na tělo. Depardieu o Veberovi, se kterým natáčel komedie opakovaně, řekl: ,,Francis je schopný sedět několik měsíců sám v koutku a vyplodit jedenapůlhodinový scénář. Nikdy se neuchyloval k bombastickým úvahám o smyslu života. Skoro by se mohl obejít bez dialogů a vkládat do svých filmů kresby. Nikdy jsem tak nepochopil, nakolik je komedie vážnou, seriózní věcí.“

Francis Veber sice napsal víc scénářů než natočil jako režisér a je dokonce i v Americe považován za jednoho z nejlepších světových komediografů. Ostatně Hollywood přetočil hned sedm Veberových filmů včetně Uprchlíků pod názvem Three Fugitives (1989), kdy je na plátně ztvárnili robustní Nick Nolte a komik Martin Short. Ten film sice Veber režíroval, ale nikterak se netajil, že nad ním neměl úplnou tvůrčí svobodu jako doma. Ačkoli Veber v Hollywoodu bydlí osm měsíců v roce netají se tím, že ho v Hollywoodu nikdy jako režiséra nepřijali. Multifunkčnímu Veberovi to ale jistě nevadí, protože kromě psaní scénářů se věnuje také psaní divadelních her a divadelní režii, takže na deprese jednoduše nemá čas.

Veber píše scénáře úsporně ve smyslu, že nikdy nespoléhá na dobrou náladu na place a momentální rozpoložení herců. Všechny napsané scény ve scénáři skutečně natočí a nikdy netočí scény o kterých ví, že je nepoužije. To mimochodem není vůbec běžné. V Hollywoodu je to dokonce nemyslitelné kvůli testovacím projekcím, kdy publikum rozhoduje, které scény zůstanou v konečném střihu a co skončí na smetišti dějin. Oproti scénáři jsou Veberovy filmy maximálně o minutu kratší, tedy rozdíl jedné strany A4, než natočil. Tudíž rozhodně nepočítejte, že byste se někdy setkali s nějakými nepoužitými scénami. To není Veberův styl. Veber se také netají tím, že je spíš scenárista než režisér, kterým se stal až poté, co se mohl hanbou propadnout v kině při sledování svých scénářů, jež natočili jeho kolegové režiséři.

Natáčení se neobešlo bez problémů. Ačkoli Richard a Depardieu se na plátně objevili několikrát, bylo mezi nimi často napětí, které se dalo krájet. Nejkrizovější bylo natáčení scény bankovní loupeže, kde byli Richard a Depardieu schovaní pod autem a v obležení policie, stejně jako početného filmového štábu. Scéna se neúměrně protahovala a Depardieu se dobře bavil na Richardův účet, když záměrně plynatěl a před smějícím se štábem to svaloval na ,,potrhlého“ komika. Ten se sice s ostatními smál, ale od té doby se společně už před kamerou nesešli.

Autorem hudby k filmu byl Vladimír Cosma a ve své době to byla již třetí spolupráce s režisérem Veberem. Je ale třeba přiznat také, že Cosma je rovněž autorem geniálního motivu k filmu Velký blondýn s černou botou. Cosma se narodil v roce 1940 v rumunské Bukurešti do rodiny hudebníků a už od roku 1963 sídlil v Paříži, kde studoval na konzervatoři. Od roku 1964 začal jezdit na koncertní turné jako profesionální houslista a jako hudební skladatel debutoval roku 1968 u režiséra Yvese Roberta. Za svou kariéru složil neskutečných 300 hudebních kompozic pro filmy a televizní seriály. Od prvních minut Uprchlíků Veber nenechává nikoho na pochybách, že trapasy a akci zvládá bez problémů. Scéna přepadení banky, kdy si François Pignon nandá na hlavu punčochu, aby měl obličej k nepoznání a ona mu praskne, když jí prokousne, aby uvolnil pojistku na granátu a všichni mu vidí do tváře, je naprosto skvělým gagem, stejně jako postřelení v autě pistolí a následná operace skoro slepým veterinářem. Veber však není příznivcem kruté komiky, i když se vysmívá blbosti, všechny jeho postavy mají srdce na správném místě.

Uprchlíky vidělo v premiéře ve francouzských kinech 4 496 827 diváků a staly se tak objektivním hitem. Film se s úspěchem hrál také v Československu, ale až s dvouletým zpožděním.